Začíná podzim a na podzim ryby berou jak vzteklý, říkával můj děda. Můj děda měl vždycky pravdu, co se rybařiny týče. V jednom se však vždy pletl. Vždy říkával, že ve Zlatém potoce žádné ryby nejsou. Možná se nemýlil. Možná jen lhal, protože nechtěl, aby někdo přišel na to, jaký poklad Zlatý potok ukrývá. 

Říjen je pro nás rybáře jedním z nejoblíbenějších měsíců. A tak jsem nemarnil čas a vydal se na výpravu na Zlatý potok. Bylo typické podzimní počasí. Venku foukal mírný, již studený vítr avšak slunce svítilo jak jen mohlo. Na Zlatém potoce jsem nikdy předtím nerybařil a chtěl jsem se podívat, co se zde vyskytuje za ryby. Vzal jsem si tedy prut se splávkem, pár žížal a vyrazil.

„Dnes je ideální den na ryby", řekl jsem si v duchu a vydal se podél břehu. Příroda, kterou jsem se prodíral mě uchvacovala každým krokem. Všude kolem rostlo tolik stromů, keřů a rostlin, že by člověk zapomněl proč vlastně přišel. Voda byla čistá jako křišťál, hluboká ani ne jeden metr. Vidět bylo skutečně až na dno. Tůně, které řeka vytvářela byli až dechberoucí, nikdy předtím jsem nic takového neviděl. Ale i přesto jsem byl v danou chvíli zklamaný. Ve Zlatém potoce skutečně neplavala jediná ryba. Voda byla tak čistá, že kdybych do ní hodil prsten, cestou zpátky bych ho znovu našel. A přesto ve vodě nebylo vidět ani živáčka. 

„To není možné", pomyslel jsem si. Tak dokonalá místa, tak úchvatné tůně, ale ryba žádná. A tak to pokračovalo i další hodinu cesty okolo řeky. Prošel jsem každý kousek podél břehu, kam to šlo, tam jsem šel. Ale jediné co jsem viděl, byla prázdná řeka, bez života, tiše tekoucí do svého cíle. Po více jak hodině cesty jsem začínal být opravdu zklamaný. I přesto jsem šel dál. Dál s nadějí, že uvidím alespoň hejno malých střevlí či pár okounů vyhřívajících se na hladině.

Náhle jsem se dostal k místu, kde řeka začala téct ještě pomaleji. Křoví podél řeky bylo čím dál hustší a hustší, až se pomalu nedalo chodit podél řeky. Našel jsem však skulinku v těchto keřových hradbách a k řece se nakonec dostal. A v tom okamžiku jsem se zastavil a klečel tak nehybně, až jsem musel připomínat sochu z Karlova mostu. Na hladině bylo vidět hejno malých tloušťů. Stáli tam tak nehybně, stejně jako já. Já zíral na ně a oni zírali na mě. Zdálo se, že o mě nevědí, ale tloušť je ryba velmi opatrná. Jediný můj pohyb a celé hejno bylo pryč. 

Nebyl jsme z toho nijak smutný, naopak byl jsem velice rád, že i v takové malé řece, jako je Zlatý potok, jsou nějaké ryby. Co následovalo potom je už vedlejší. Pár tloušťů jsem si chytl a viděl jsem i pár větších kousků. Ale na ten pocit, který jsem měl, když jsem spatřil první tlouště, nikdy nezapomenu.